z archivu 

Možnost natáčet filmy se pomalu stává věcí, která je na dosah ruky téměř komukoliv. Avšak aby byl výsledek co nejkvalitnější, nestačí jen pořídit záznam na pásek, je třeba jej také sestříhat. Existují dva způsoby střihu, lineární a nelineární. Nyní se budeme věnovat historicky starší lineární metodě.

Lineární střih je v současné době v amatérské tvorbě asi nejrozšířenější. Je to dáno tím, že je nejméně náročný jak finančně, tak i na použitou techniku. Dochází při něm k přepisu záznamu z jednoho či více příspěvkových strojů, playerů, na záznamový stroj, recorder. Získaný materiál se nejprve krokuje. Prohlíží se a popisují jednotlivé záběry. Ke každému obrázku se přidává orientační údaj o čase, ve kterém se na pásku nachází. Z takto připraveného materiálu pak střihač spolu s režisérem vybírá vhodné záběry a postupně je přepisuje. V praxi to znamená, že se vybrané kousky hrubého, originálního záznamu kopírují na nahrávací kazetu, a to v takovém pořadí, jaké jim bylo určeno. Tak na druhé kazetě vzniká sestříhaný film. Přímé řazení záběrů se přitom označuje termínem assemble. Dodatečnému vkládání záběrů se říká insert.
Tento princip práce je v oblasti videotechniky historicky nejstarší. Používá se jak v oblasti profesionální, tak amatérské.
Z uvedeného postupu však vyplývá několik nevýhod. Stane-li se například, že by se na record kazetě měly spojit dva záběry, z nichž jeden stojí na začátku a druhý na opačném konci hrubého materiálu, nezbyde než získaný materiál převíjet tam a hned zase zpět, když se pro další dílek snímku rozhodnete běžet znovu dopředu. Někdy se také přihodí, že váhate, který z několika možných obrázků je vlastně ten správný. Ten v páté minutě záznamu, nebo onen v minutě padesáté? Převíjíte pásku sem a tam a porovnáváte.
Máte-li jen jeden příspěvkový přehrávač, ale několik kazet hrubého materiálu, potřebujete občas kazety prohodit. Z jednoho pásku si přepíšete dva záběry, z druhého plánujete třeba jen jeden. Kazetu, kterou se právě chystáte z mechaniky vyjmout a nahradit jinou, musíte pokaždé převinout na začátek. Kdybyste pracovali s nepřetočenými pásky, předchozí časování záběrů by vám najednou bylo k ničemu. Materiál by se tak pro vás rázem stal bludištěm, ve kterém umřete dřív, než najdete správný východ.
Pokud se takto vytváří delší pořad, ztrácíte nejenom spousty času, ale zároveň značně namáháte svá videa i kazety v nich.
Další podstatnou nevýhodou je komplikovanost zásahu do již sestříhaného pořadu. Zjistíte-li najednou po několika perných dnech práce ve střižně, že by se na začátek pořadu hodil jiný záběr, nebo že jste dokonce na nějaký záběr zapomněli, můžete klidně puknout vzteky, od přestříhání celého filmu vás to ale nijak nezachrání. Špatné obrázky lze pomocí vkládání nanejvýš překrýt. Jde však o únik nouzovým východem, vlastnímu pořadu to příliš nepomůže. Mnohdy je na insertu totiž znát, že slouží jen jako náplast na špatně udělanou sekvenci. Důležité proto je všechno předem precizně rozvrhnout a naplánovat. Bez dobře udělaného, do detailů rozvedeného scénáře se neobejdete.
Velkým problémem je také přesnost střihu. Videa si totiž občas postaví hlavy. Váš záběr nastřihnou o chvilku dřív nebo zas později, než jste jim nastavili. Jeden obrázek tak můžete nastřihávat i několikrát. Pokud nejste dostatečně trpěliví a štěstí vám nepřeje, za pět minut se vším praštíte. Potíže přináší i zpracování zvuku. Mixování se těžko realizuje už jenom proto, že při něm musíte často pospouštět milióny různých tlačítek najednou. Takový mix hudby s komentářem, například při ponechání původní zvukové stopy k tomu, nutí tedy k vyvinutí maximální soustředěnosti. Práce je namáhavější, člověk se rychleji unaví.
Při každém přepisu dochází ke zhoršení kvality výsledného záznamu oproti hrubému originálu. Nejmarkantnější situace je u formátů VHS a video 8. O něco lépe jsou na tom formáty S-VHS a Hi-8, ale ani zde nelze počítat s nějakou závratnou kvalitou. Určitou výjimku tvoří zařízení, která sice pracují v tomto záznamovém standardu, avšak patří do profesionální sféry. U nich jsou signálové a záznamové cesty řešeny na kvalitativně vyšší úrovni než u běžných komerčních přístrojů. Dobrých výsledků se dosahuje i u druhé, až třetí kopie. Nejlépe jsou na tom digitální systémy DV a profesionální systémy BETACAM.
 Lineární střih patří k nejlevnějším. Příspěvkovým zařízením se může stát i kamera, pokud má k dispozici patřičný výstup. Do signálové cesty lze navíc vložit různé efektové a režijní pulty. Nejčastěji se používá GENLOCK a přídavné zvukové mixážní zařízení. Titulky se již dávno nevyrábí na papíru na koleně. Titulkuje počítač a jeho informace se pak přehrává na video. O nedostatku možností tedy nemůže být řeč. Jediný nedostatek vězí v tom, že každý ze způsobů je příliš pracný a vyčerpávající. Dané možnosti lineárního střihu jsou navíc, oproti tomu nelineárnímu, podstatně více omezeny.

  Ing. Vladimír Pasler, -hra-