|
Jim
Marshall - osobnost hudebního světa
 Jim Marshall je muž, jehož jméno nosí nejznámější
kytarové aparáty, které jednou provždy změnily zvuk
elektrické kytary. Letos oslavil
80. narozeniny a i v tak vysokém věku srší úsměvem
a energií, kterou by mu mohl kdekdo závidět. Jednou ze zastávek
jeho nekonečného světového turné po hudebních veletrzích
byla v září i Praha. Sešli jsme se v hotelu
Intercontinental, kde jsme si s věčně usměvavým Jimem
povídali o jeho životě, začátcích v šoubyznysu a
zesilovačích, které už 40 let hýbou hudebním světem.
Jim Marshall je mimořádnou osobností s mimořádným životním
příběhem. V dětství trpěl tuberkulózou kostí, která
ho na několik let uvěznila do sádrového krunýře. „Byl jsem zasádrovaný
od kotníku až po ramena. Každé 3 měsíce mi sádru
sundavali, abych mohl normálně růst. Několik let jsem se
nemohl prakticky hýbat. Když mě konečně ve 13 letech
pustili, ve škole jsem dlouho nevydržel a po několika týdnech
začal rovnou vydělávat.
Jak jste se vlastně dostal k hudebnímu
byznysu?
Když
jsem odešel ze školy, táta trval alespoň na tom, abych bral
hodiny stepu. Učitelka moc nevěděla co se mnou má dělat,
protože jsem byl jediný kluk ve skupině. Jednou mi říká:
„Vím co s tebou provedu. Naučíš se pár čísel Freda
Astaira.“ Říkám jí: „prosím?“. „Budeš prostě zpívat
pár čísel.“ „Zpívat?“. Říkala, že mě slyšela zpívat,
když devčata cvičila, a že to bylo docela dobrý. Tak jsem
skončil se třema písničkama, které jsme zařadili do mého
stepového čísla. Otec jedné spolužačky, který byl
mimochodem kapelníkem, mě navrhl, že bych to mohl zkusit jako
zpěvák. Říkal, že s piánem zním docela dobře, ale s 16
členým orchestrem, se to musí ještě vyzkoušet. Dopadlo to
dobře a brzy na to už jsem zpíval 5 až 6 večerů týdně.
Krom toho jsem chodil přes den do práce. Mlíkař mi platil 7
šilinků a 6 pencí za sedm dní práce, musel jsem vstávat každé
ráno ve čtyři. Přes den jsem dělal v továrně na
marmeládu a dostával 11 šilinků a 3 pence za 48 hodin, tedy
i se sobotou dopoledne. Za zpívání jsem měl dalších 5 šilinků,
takže jsem si vydělal na 14 letého kluka opravdu hodně pěněz.
Pracoval jsem v té době dobrých 16 hodin denně, což mi
vydrželo do roku 1984, kdy jsme se přestěhovali do naší současné
továrny v Bletchley.
Později
jsem opustil orchestr a našel si 7 člennou kapelu. V roce
1942 povolali našeho bubeníka a tak mi kapelník povídá:
„Ty umíš stepovat, takže musíš mít rytmus. Co kdybys zpíval
a při tom hrál na bicí? V šesti lidech budete mít i víc
peněz.“ Začal jsem chodit na hodiny a za dva roky už ze mě
byl docela dobrý bubeník. Tak dobrý, že jsem mohl sám začít
vyučovat.
Jak to tak poslouchám, tak jste zřejmě v té
nemocnici nashromáždil tolik energie, že vás to nakoplo na
zbytek života. Jak se ale stane, že bubeník začne stavět
kytarové zesilovače, které se stanou synonymem rock’n’rollu?
Koncem
50. let už jsem měl přes 60 žáků, hrával jsem skoro každý
večer a vedle toho si ještě otevřel obchod s bicími nástroji
v Hanwellu. S bubeníkama tam pravidelně přicházeli i
kytaristé z jejich kapel, třeba kluci jako Pete Townshend,
Ritchie Blackmore a mnoho dalších. Vždycky se vyptávali, proč
neprodávám také kytary a zesilovače. Říkali, že by je
mnohem radši kupovali u mě, než ve snobáckym West Endu, kde
s nima jednali jako s blbcema.
V
mém obchodě se setkávalo hodně mladých muzikantů a
panovala tam velmi přátelská atmosféra. Někdy to tam
vypadalo jako na muzikantské pracovní burze, nemálo kapel se
tam dalo dohromady. O kytarách jsem toho sice moc nevěděl,
ale na druhou stranu to byla příležitost jak rozšířit
obchod a přilákat další zákazníky. Jenže tady to neskončilo.
Na
začátku šedesátých let hrála většina muzikantů na
kytary Les Paul, Stratocaster a Rickenbecker. S nástroji
byli myslím spokojeni, ale výsledný zvuk nesplňoval jejich představy
o rockovém zvuku. Asi nejblíže jejich představám byl Fender
Bassman, ale pořád to nebylo ono. Kytaristé pak za mnou
chodili a říkali: „Jime, chtěli bychom nějaký pořádný
rockový aparát“ a snažili se mi popsat onen kýžený zvuk.
O elektronkách jsem náhodou už něco věděl. Během druhé
světové války jsem pracoval v továrně na Spitfiry, ve
kterých se používaly lampy EL34. Dnes je bereme do našich
Marshallů z Ruska. Jako většina komponentů pro vojenské účely
mají špičkové parametry a kontrolovanou kvalitu. Jsou to
nejlepší lampy na světě. Z popisu a demonstrativních
ukázek muzikantů jsem pochopil, že jim jde o sudé harmonické,
které se generují při vybuzení lamp na určitou úroveň.
Jaký byl tedy váš první kytarový produkt?
Řekl
jsem tehdy svému technikovi Kenu Branovi, co kdybychom zkusili
nějaký kytarový zesilovač sami navrhnout. Ken byl dobrý
opravář, ale na konstrukci zesilovače se sám necítil. Nicméně
znal nějakého kluka, který pracoval pro EMI a již tenkrát,
ve svých 18 letech, měl fantastickou pověst. Řek jsem tedy ať
ho přivede. Jmenoval
se Dudley Craven. Povídám mu, jak by se mu líbilo připojit
se k týmu, který bude konstruovat první opravdu rockový
zesilovač. Moc rád, ale mám smlouvu s EMI. Ptám se ho:
„A kolik si u EMI
vyděláváš?“ „4 libry týdně.“ To byl tenkrát průměrný
plat. Nabíd jsem mu 15 liber týdně, a to byly v té době
už opravdu slušný peníze. Nezapomeňte, že to mohlo být někdy
začátkem roku 1962 nebo koncem roku 1961, už si přesně
nevzpomínám. Ptal se mě: „15 liber týdně, to myslíte vážně?“.
Dal tedy v EMI 14 denní výpověď a hned pro mě začal
stavět 6 různých prototypů zesilovačů, já jsem stavěl
chassis. Prvních pět jsem odmítnul, ale když jsem uslyšel
ten šestý, věděl jsem, že tohle je ten pravý marshallský
zvuk.
Jaké byly reakce na ten šestý prototyp?
Vzal
jsem chassis zesilovače tak jak bylo a vystavil ho v obchodě.
První den jsme prodali 23 kusů.
Měl
jste tenkrát nějakou speciální marketingovou strategii, jak
dostat zesilovač k zákazníkům?
Jelikož
většina špičkových kytaristů té doby jako Ritchie
Blackmoore, Pete Townshend a desítky dalších byli mými regulérními
zákazníky, nebylo to zas tak těžké. Později jsem dal
celostránkový inzerát do Melody Makeru, který byl v té
době jediným opravdovým hudebním magazínem. V inzerátu
stálo: Díky, že používáte Marshall a jména kytaristů.
Abych byl upřímný, v té době pro mě byla výroba
zesilovačů víceméně okrajovou záležitostí a ani ve snu
jsem nedoufal, že se rozběhne do takových rozměrů. Měl
jsem kamarádku v Birminghamu, se kterou jsme se dohodli,
že ona bude mít na starost sever a já jih Anglie. To jsme
provozovali po nějakou dobu a potom jsem udělal velkou chybu a
podepsal kontrakt s firmou Rose Morris na distribuci
produktů Marshall po světě.
 Co jste zkonstruovali první? Zesilovač JTM45 nebo
reprobox?
Reprobox
přišel až po zesilovači. Nejdřív jsem o víkendech ve své
garáži začal konstruovat boxy se dvěma dvanáctipalcovými
reproduktory. Zesilovač bohužel všechny reproduktory úspěšně
odpálil. Reproduktory totiž nevydržely větší příkon než
25W a JTM45 produkoval ve špičkách až 76W. Napadlo mě tedy
sestavit box se 4 reproduktory. Velikost boxu jsem navrhl čistě
podle prostorových možností malých dodávek, kterými tehdy
kapely jezdívaly na koncerty. Prvním prototypem byl hranatý
„béčkový“ box. Když jsme na něj postavili zesilovač
nevypadala kombinace z hlediska designu úplně nejlíp.
Trochu jsem seřízl bočnice a vznikl „áčkový“ box, jaký
známe dnes.
Byl jste prvním, který přišel s tímto nápadem?
Ano,
první.
A co slavný Marshall stack?
Marshall
stack vznikl tak, že za mnou přišel Pete Townshend, že by
chtěl postavit box s 8 reproduktory. Zeptal jsem ho jaký
by měl mít tvar. „Velký a hranatý!“ Říkal jsem mu, že
to nebude na pódiu vypadat dobře, ale zrovna jsme mu postavili
novou 100 wattovou hlavu a on chtěl dva takovéhle velké boxy.
Jeden pro sebe a jeden pro jejich baskytaristu, který by hrál
rovněž přes 100W hlavu. Pete Townshend byl mimochodem první,
kdo nás požádal o 100W zesilovač.
Navrhl
jsem postavit na sebe hranatý a zkosený box a vytvořit stack.
On o tom, ale nechtěl slyšet. Postavili jsme tedy osmidvanáctkové
monstrum. Když si ho přišel vyzvednout, povídám mu: „Pete,
budeš mít problémy, ten box je strašně těžký. Tvý bedňáci
ho nebudou chtít tahat. Je příliš těžký a neskladný“.
Odpověděl jen, že jsou za to placení, takže žádný problém
nevidí. Byl jsem v té době docela urostlý chlap, a když
jsme s jedním technikem tuhle bednu nakládali do dodávky,
měli jsme co dělat. Za pár týdnů se Pete ozval, že pomáhal
jednomu bedňákovi stěhovat svojí bednu a nemohli ji unést.
Přesvědčil jsem ho vrátit se k mé původní myšlence
a tak vlastně vznikl Marshall stack.
Pamatujete si, ve kterém to bylo roce?
To
mohlo být tak někdy v šedesátém čtvrtém, možná pátém
roce.
Co Eric Clapton a jeho slavné kombo Bluesbreaker?
Eric
chodíval cvičit do našeho obchodu ještě před tím, než
nastoupil do Bluesbreakers Johna Mayalla. Požádal mě, jestli
bychom mu nepostavili kombo se zvukem JTM45, které by se mu vešlo
do kufru auta. A tak jsme jej postavili.
Jak se dostal k aparátům Marshall Jimi
Hendrix?
Přes
bubeníka Mitche Mitchella, který byl mým žákem a o sobotách
pracoval v mém obchodě. Jimi hrál jednou v Sohu u
Ronnieho Scotta, což byl jeden z nejlepších klubů ve městě.
Kapela, která hrála před ním měla postavenou hradbu
Marshallů. Jimovi se nechtělo stavět svůj Fender aparát a
tak se domluvil s první kapelou, že si půjčí jejich již
postavený aparát. Po koncertě říkal Mitchovi, že by se
hrozně rád seznámil se svým jmenovcem, který staví tyhle
aparáty. Jimi se totiž jmenoval celým jménem James Marshall
Hendrix. Mitch ho tedy přivedl ke mě do obchodu. Na jednou tam
stál, tenhle vysoký hubený Američan. Jimi hned na začátku
vybalil, že bude nejslavnějším muzikantem. Tak jsem si
pomyslel: „Zase další nafoukaný Američan, který chce všechno
za nic“. Měl jsem na vizitce i svůj domácí telefon, kdyby
muzikanti něco naléhavě potřebovali mimo otevírací dobu našeho
obchodu. Často se ale stávalo, že právě Američané zapomínali
na časový posun a budili mě třeba ve tři ráno, s tím,
že když je budu sponzorovat, budou hrát na Marshally. Takže
jsem je zrovna v lásce neměl.
Nikdy jsem nikoho tímto způsobem nesponzoroval, nikomu
jsem žádný aparát nedal zadarmo. Jimi mě ale překvapil tím,
že rád zaplatí plnou cenu, pokud bude mít servis, všude
tam, kde bude hrát. Těžko jsme mu mohli posílat vlastního
servismana na turné. Ale jeho kytarový technik byl moc šikovný
kluk, tak jsme ho vzali na 6 týdnů do fabriky, kde se naučil
všechny jednoduché opravy. Nikdy nám kvůli žádnému problému
nevolali. Jimi nakonec koupil čtyři kompletní stacky, které
si nechal poslat do různých části světa, aby nemusel stěhovat
aparát na příliš dlouhé vzdálenosti.
On je nikdy na pódiu nerozbil?
Ne,
nerozbil. Pár kytar možná, ale aparát ve skutečnosti
nerozbil žádný. Třeba Pete rozmlátil na pódiu první dva
Rickenbackery a pak s nimy přišel za mnou, jestli bych je
neslepil. Finta byla v tom, hrát na jednu kytaru celý
koncert a těsně před koncem ji vyměnit za „otloukací“ nástroj,
který už dříve rozbil. My jsme mu ty kytary vždycky
slepovali . . . Stejné to bylo s aparáty. Pete nikdy
neprotrhl reprák, ale jen krycí látku, která se dala snadno
spravit nebo vyměnit. Hrával jsem s jeho tátou v big
bandu. Bylo to vynikající saxofonista a klarinetista. Když
jsme se o tom bavili, říkali jsme si, že je to pěkná bláznivost.
Ale pak jsem si přečet v novinách, jak jsou The Who
populární a kolik vydělávají peněz. Byla to prostě nová
forma show a dělali samozřejmě i skvělou muziku.
Kterou kytaru jste použili, když jste vytvářeli
zvuk prvních Marshallů?
Gibson
Les Paul a Fender Stratocaster. Zvolili jsme tyto dva modely,
protože byly nejrozšířenější a nejvíc se prodávaly v našem
obchodě. Na Rickenbackery hráli v té době akorát The
Beatles a Pete Townshend, jinak se nikdy moc nerozšířily.
Stále vyrábíte i původní JTM45 a další
reissue modely z šedesátých let.
Myslíte, že má smysl investovat do vývoje nových
zesilovačů, když o ty „staré“ je stále tak velký zájem
a to i mezi mladými muzikanty?
Samozřejmě.
Každý rok přicházejí po celém světě teenageři do věku
14, 15 a 16 let a rodiče se jich ptají, co by
chtěli k vánocům.A oni by si přáli kytaru a
zesilovač. U slavných muzikantů vidí Marshally, takže by si
automaticky přáli Marshalla. Otec jim samozřejmě nekoupí k vánocum
zesilovač a kytaru z druhé ruky, i když by to bylo možná
rozumnější, než kupovat nový, ale levnější model. Vánoční
nebo narozeninový dárek prostě musí být nový. A to je počátek
nového otevírajícího se trhu. Proto také vyrábíme i velké
množství zesilovačů pro začátečníky. Protože pokud
kluci zůstanou u muziky, je celkem jasné, že až jim jejich
první aparát přestane stačit, poohlédnou se po dražším
modelu.
Jaký je váš názor na digitální amp modeling. Líbí
se vám takové zvuky?
Ne,
nelíbí. Hudba je velmi módní záležitost, takže nedávno
byl v módě zrovna amp modeling. Ale proč bych si měl
kupovat napodobeninu, když si můžu koupit originál? Jsou to
zesilovače do ložnice na cvičení, ale rozhodně ne na pódium.
Při opravdovém hraní prostě potřebujete skutečné lampy.
Digitálně prostě charakter lamp nikdy na 100% nenapodobíte.
Plánujete vývoj této technologie někdy v budoucnosti?
Neplánujeme.
Hrajete ještě stále na bicí?
Prakticky
už ne. Pracuji 10 hodin denně, takže mi nezbývá mnoho volného
času.
Stále se tedy podílíte na vývoji nových
zesilovačů?
To
ne, máme vlastní vývojové oddělení. Každý den přijdu ráno
v šest hodin do práce a obvykle hodinu a půl věnuji
procházení podnikové pošty. Dělám to proto, aby někdo náhodou
nezametl nějakou stížnost pod koberec. Většina reklamací má
obvykle příčinu v nesprávném používání zesilovačů.
Koupíte si třeba špatný kabel, který indukuje brum a pod. Já
ale chci, aby každý náš zákazník byl maximálně spokojen,
ať už si koupí laciné kombo pro začátečníky či špičkový
tříkanálový celolampový zesilovač. Muzikanti žijí po celém
světě v komunitách. V určité oblasti se zná každý
s každým. Hrají spolu, chodí spolu do hospody, sdělují
si své zkušenosti. Ve výsledku můžete mít třeba 6 dalších
zákazníků, protože když berete jejich spokojenost vážně,
budou se k vám vracet i se svými přáteli. Takže hodina
a půl otevírání dopisů každé ráno není zbytečná práce.
Hodně
času strávím na předváděcích akcích a hudebních veletrzích.
V neděli se vracíme domů a v úterý už letím do
Kanady a New Yorku. Chtěl byl se tam sejít s Les Paulem.
Když jsem byl na návštěvě ve vaší továrně,
slyšel jsem, že dáváte nemalou část profitu na charitativní
účely.
Ano.
Letos jsme věnovali něco kolem 1,5 miliónu liber, ale obvykle
dáváme tak půl miliónu. Většinou na dětské sportovní
aktivity, zdravotní centra a medicínský výzkum. Také na místní
hospic, kde se starají o umírajíci lidi. Odvádějí tam skvělou
práci a zaslouží si, aby je někdo podporoval, protože prostředky
se težko shání.
I tak je to dost vysoká částka, nemyslím si, že
je každý takhle velkorysý.
Jime děkujeme za čas a rozhovor.
|
